Ilustrace dovede u sportu magicky zachytit jeden okamžik. Rozhovor s Lukem Tomskim z ilustrátorského dua Tomski&Polanski, autorem letošního vizuálu Univerzitních osem
6. 9. 2021
Originální vizuál pro 11. ročník Univerzitních osem vytvořilo studio Tomski&Polanski. Za ním stojí mladá kreativní dvojice ilustrátorů: Ilona Polanski a Luke Tomski. V jejich barevném a přitom elegantním obchůdku na pražské Letné jsme si s Lukem pohovořili o umělecké práci, cestě k typickému stylu jejich ilustrátorského dua i konkrétně o tvorbě vizuálu na Univerzitní osmy.
Kdy jste přišel na to, že chcete být ilustrátorem? Byl to Váš dětský sen nebo jste v dětství snil o jiném povolání?
V dětství jsem snil o podobných povoláních jako ostatní děti – když jsem viděl popeláře, tak se mi to samozřejmě líbilo. Ale moje mamka byla výtvarnice. Výtvarku i učila, a když připravovala třeba ilustrace pro povídky či básně, obdivoval jsem to a její práci okoukával. Takže jsem už jako dítě kreslil a ani jsem nic jiného moc neuměl. Měl jsem to tak nějak zapsané v osudu. Ilona vlastně taky od malička kreslila. Když jsme se pak potkali, já jsem tehdy končil vysokou školu a ona byla čerstvě po ní, řekli jsme si: „Moc lidí to tady nedělá, my navíc nic jiného neumíme, pojďme do toho!” Tak jsme si v roce 2012 vytvořili portfolio a od té doby se věnujeme ilustraci.
Jak dlouho jste hledali cestu k vám typickému uměleckému stylu? Dokážete ji stručně popsat?
Jako studenti jsme se samozřejmě hledali, nevěděli jsme, co je lepší, co je horší. Měli jsme nějaké oblíbené umělce a hodně jsme sledovali trendy ilustrace ve světě. Zkrátka jsme pořád zkoušeli. Člověk potom zjistí, že některé věci, které se mu líbí, mu nejdou a nebaví ho, jiné jsou mu naopak přirozené. Takže zkoušením mnoha stylů, které nám prošly pod rukama, jsme zjistili, co je přirozené pro nás. A to jde teď v naší tvorbě vidět: výrazné barvy, barevné plochy, digitální ilustrace, která se tak trochu tváří jako ruční… A pořád si myslím, že se v tom posouváme.
Vnímáte výrazný rozdíl mezi vaší a Iloninou prací?
Ilonu hodně baví minimalismus. Já pracuju s digitální malbou, při které se snažím, aby to byla podobná zábava jako v reálu, kdy člověk pracuje třeba s olejovými barvami a akrylem. Bádám v technice tohoto digitálního světa a dost mě to baví. Teď zkoumám i 3D tvorbu, protože si dovedu představit, že do ilustrace mohou zasáhnout i nějaké 3D prvky.
Takže stále obdivujete nové techniky?
Určitě, pořád se to vyvíjí, pořád to proudí. Kdyby se to zastavilo, tak by mě to osobně asi už nebavilo. To bych asi musel začít dělat něco jiného!
Jak funguje spolupráce mezi vámi dvěma?
Dříve jsme pracovali úplně dohromady, oba od začátku do konce. Potom jsme zkoušeli pracovat tím stylem, že jeden připravoval koncept, návrhy a druhý to dotahoval do konce, zpracovával to v počítači. Postupně jsme ale měli víc a víc zakázek, takže už jsme jen byli rádi, že jeden stihne jednu zakázku a druhý druhou. Teď jsme plnohodnotní dva art directoři, kteří řídí své projekty a případně si pomůžeme. Ale spíš už je to tak, že se každý z nás věnuje určité sféře klientů.
Co považujete za doposud největší úspěch své ilustrátorské kariéry?
Za nejcennější považujeme některé spolupráce, které byly hodně vidět ve světě. Jedna z nich byla práce pro Hollywood a doprovodné materiály pro film Wese Andersona Grandhotel Budapešť. Pak jsme dělali kolo Festka, které obletělo svět. Nebo historie závodů Paříž-Roubaix v ilustracích pro Eurosport, spolupráce s Culture Trip magazínem, který má miliony čtenářů. Baví nás ale pracovat i s jednotlivci. Všechno, co přijímáme, má něco do sebe.
Dokážete říct, co vás baví kreslit nejvíc a proč?
Nejvíc mě baví krajina, příroda. Pocházím z Vysočiny a mám proto rád jehličnaté lesy a louky. Strašně mě taky baví kreslit oblohu a slunce. Někdo by řekl, že je to kýč, ale jak nám říkal jeden konceptuální fotograf na vysoké škole: „I jako konceptuální fotograf si na dovolené potajnu fotím ty západy slunce. Každý to miluje!”
V ilustracích docela často znázorňujete pohyb a sport. Jak spolu podle vás tyto, na první pohled odlišné, „disciplíny“ souvisí?
Ilustrace dovede u sportu zachytit jeden okamžik, což je úplně magické. To mám třeba rád na těch cyklistických plakátech – vezme se jeden malinký kousek, ze kterého se udělá velký příběh. Když se člověk dívá třeba na Tour de France, jede se měsíc, den za dnem. Vidí úžasné momenty, na které už se ale druhý den zapomene. V ilustraci se můžete přenést do jednoho okamžiku, třeba dojezd na Tourmalet v roce 1957, a ten si užít, vychutnat. Ilustrátor si to nastuduje a prožije s nimi ten příběh, který pak jeho dílo vypráví i dalším lidem.
A co veslování? Máte k němu vztah?
Popravdě jsem velký milovník sportu obecně. Pravidelně běhám, cvičím, jsem vášnivý cyklista a to se také v našich ilustrací hodně projevuje. Ta vášeň, která je ve sportování obsažena, se krásně propojuje s radostí z kreslení. Jako malý jsem jezdil na tábory, kde jsme trávili hodně času na kánoích a veslicích. Od té doby jsem toužil se k tomu zase vrátit. A právě příprava ilustrace pro Primátorky a Univerzitní osmy mě letos k veslování zase přivedla a začal jsem se mu opět věnovat.
Co vás napadlo jako první, když jsme vás požádali o zpracování vizuálu k letošním Univerzitním osmám?
Univerzitní osmy připomínají proslulé studentské závody ze zahraničí. Pomyslel jsem si, že by bylo moc pěkné, aby vešly do ještě většího povědomí. Jsem rád, že k tomu ilustrací mohu přispět.
Co se vám na veslování líbí?
Když člověk jede sám, je to takový meditativní moment. Užívá si to, že má tělo, dech, sílu, čeří tu klidnou vodu. I na trenažéru zavřu oči a toto si představuju. Ohromně mě přitahují ale i osmiveslice. Mám rád společnost lidí a když se člověk cítí dobře s ostatními, což zrovna ta osmiveslice krásně symbolizuje, osm lidí plus kormidelník jedou jako jeden člověk, jako jeden tým. Moc rád bych si to vyzkoušel.